Až do začátku letošního roku působila Anna Davidová (1984) na volné noze. Od ledna 2019 je tato mladá a oceňovaná režisérka novou uměleckou šéfkou legendárního brněnského Divadla Husa na provázku. Očekávání spojená s jejím nástupem do funkce jsou vysoká. Proč se rozhodla zamířit na Provázek? Jaký je její vztah k Brnu a jakou uměleckou šéfkou chce nositelka Ceny Alfréda Radoka za rok 2014 vlastně být?
Jako režisérka na volné noze jste úspěšně pracovala po celé republice a ze zajímavých profesních příležitostí jste si mohla vybírat. Proč jste se rozhodla takříkajíc „uvázat na Provázek“ a zakotvit v Brně?
Provázek je pro mě mezi českými divadly z mnoha důvodů výjimečný. Velice lákavá je také příležitost kontinuální práce s jedním, navíc s takto kvalitním, souborem. Pro mě jako kočovnou režisérku, která se musí neustále seznamovat s dalšími novými soubory a zas a znovu dotovat každou inscenaci spoustou energie, je možnost soustředěné práce a vyjasněné poetiky darem shůry.
Souvisí s tím pro vás nějaké životní změny? Plánujete v Brně i bydlet?
Ano, v Brně jsem se narodila a i přes to, že jsem žila dlouho jinde, pro mne zůstalo domovem. Když vjíždím do Brna, nějak divně se mi uleví, odlehne mi, cítím zvláštní uklidňující samozřejmost. Vnímám své nové působení zde spíš jako návrat k tomu, co mne kdysi utvářelo. Jdu městem a samovolně se mi vynořují hluboce zasunuté dětské vzpomínky, někdy i slova, vůně. Jsem tady ráda.
A co hostování v jiných divadlech?
Ráda bych veškerou svou energii v prvních sezonách věnovala pouze Provázku. Proto jsem prozatím všechny závazky v jiných divadlech zrušila. Nyní bude totiž třeba napřít síly a vynaložit velké úsilí na realizaci všech změn, které jsme si vytyčili. …Aby se Provázek mohl stát… Mohl opět stát…
Máte, pokud vím, tříletou dceru. Neobáváte se toho, jak se vám podaří skloubit rodinný život s náročnou rolí umělecké šéfky?
Jako rodič žijete v neustálých obavách. Ale mám podporu své rodiny a to pro mne znamená mnoho. Navíc myslím, že jakýsi nadhled nad pracovním shonem a exaltovaným uměleckým světem, jaký člověku umí dát vyrovnané rodinné zázemí, mi v mé nové úloze spíše poslouží.
Cítíte, že je pro ženy stále ještě těžší prorazit jako režisérka či získat pozici umělecké šéfky?
Já mám jen tuhle svou zkušenost, těžko by se mi to zobecňovalo. Ale vím, že na téhle pozici dávno nejsem žádnou výjimkou.
Jakým uměleckým šéfem budete?
Chci být přímá a pevná. Ale i naslouchající. Chci po všech směrech vytvářet a zabezpečovat inspirativní prostředí. Jak pro herce, tak pro hostující umělce. Hlavně, aby mi nedošla síla zpochybňovat zkostnatělé pořádky. Je tak snadné se s něčím spokojit a říci si: takto to stačí. Ale to je úplně proti smyslu divadla. A už úplně proti smyslu experimentujícího divadla, jakým Provázek byl a být má.
Kdy jste vlastně Provázek jako divadlo zaznamenala poprvé? Pamatujete si na svou první návštěvu Provázku?
Určitě jsem se tam ocitla daleko dříve, než co si vybavuji: bláznivý happening v parku za Domem umění, byla už tma a my jsme měli vítat jakéhosi herce v roli politika solí a chlebem a mně to přišlo blbý a máma říkala, že neboj, to je jenom divadlo. A mně se to zdálo celý nějaký divný. Ale lidi se smáli a byli v euforii. A pak si vybavuji ještě jeden moment: Tálské Skřítci a místnost s kočárem jako první dětský zážitek intenzivního strachu.
Váš manžel herec Tomáš David je členem souboru činohry brněnského Národního divadla. Nelákalo vás pracovat pod jednou střechou?
Ale jistě, moc rádi bychom spolu zase pracovali, tak jsme se koneckonců i seznámili, ale taky nás ta představa trochu děsila. Oba máme tendenci svou prací do jisté míry žít a dost nám pomáhá, že si můžeme dávat zpětnou vazbu. Neumím si představit, že bychom řešili totéž. To by mezi kanceláří a kuchyní nebyl žádný rozdíl.
Jaké divadlo máte ráda jako divák?
Hlavně nepředvídatelné. Přesné, soustředěné, poctivé a dramaturgicky objevné. Když se na jevišti na chvíli stvoří nový svět se svými vlastními zákony, když se inscenace odlepí od naší reality a platí v ní její vlastní pravidla.
A jak si představujete diváka budoucího Provázku? Budete divadlem “pro mladé”?
Otevírání divadla nechceme deklarovat jen přizváním hostujících režisérů, ale i konkrétními provozními kroky. Nově začneme vybraná představení titulkovat, takže mohou přijít i cizinci žijící v Brně. Jednou měsíčně nabídneme dřívější začátek s možností “hlídání” dětí, které školené pedagožky zabaví divadelní a výtvarnou dílnou, aby do divadla mohli zajít i rodiče malých dětí, anebo senioři, pro které představení v běžných časech začínají příliš pozdě. Pro střední školy zase chystáme dřívější začátek představení s dramaturgickým úvodem a následnou besedou s herci. Už dříve jsem mluvila o tom, že soubor Provázku nemá být generační – a nemá výlučně pro jednu konkrétní generaci ani hrát. Chtěla bych oslovit diváky všech generací.
Přímá, pevná a naslouchající
Právě taková chce být v nové roli umělecké šéfky Divadla Husa na provázku Anna Davidová (1984). Jedna z nejvýraznějších režisérských osobností své generace a nositelka Ceny Alfréda Radoka za rok 2014 spolupracovala s Divadlem Husa na provázku v minulosti již čtyřikrát – naposledy v loňském roce, v němž na Velkém sále vytvořila inscenaci Vitka o životě a tvorbě skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Za titulní roli Vitky získala Tereza Marečková v listopadu Cenu Divadelních novin a navázala tak na kolegyni Ivanu Hloužkovou, která za hlavní roli v jiné inscenaci Anny Davidové (Tichý Tarzan) obdržela Cenu Alfréda Radoka. Zdá se, že přinejmenším jako režisérka dokáže Anna Davidová soubor Provázku dovést k pozoruhodným výkonům…
Při pohledu na úctyhodný seznam divadel, s nimiž jste v uplynulých letech spolupracovala, člověka napadne, že se vám na volné noze vedlo více než dobře. Čím to, že jste se rozhodla „uvázat na Provázek“?
V pozici kočovné režisérky jsem se musela neustále seznamovat s dalšími soubory a zas a znovu každou inscenaci dotovat spoustou energie. Proto pro mě byla možnost soustředěné, kontinuální práce a vyjasněné poetiky po letech hostování velice lákavá.
Navíc Provázek zrovna prožíval velmi nejisté období a bylo potřeba zajistit jeho kontinuitu. Bez podpory a signálů důvěry od souboru, který cítil povinnost dovést „revoluci“ ke konstruktivní změně, bych se asi vůbec neopovážila o takový post usilovat.
„Revoluce“, o níž mluvíte, se týkala předchozího uměleckého šéfa Vladimíra Morávka, který za sebou na Provázku zanechal výraznou stopu. Jakou uměleckou šéfkou byste chtěla být vy?
Chci být přímá a pevná. Ale i naslouchající. Chci po všech směrech vytvářet a zabezpečovat inspirativní prostředí. Jak pro herce, tak pro hostující umělce. Hlavně, aby mi nedošla síla zpochybňovat zkostnatělé pořádky. Je tak snadné se s něčím spokojit a říci si: takto to stačí. Ale to je úplně proti smyslu divadla. A už úplně proti smyslu experimentujícího divadla, jakým Provázek byl a být má.
Čím se podle vás Provázek od ostatních divadel liší?
Interní morálkou. Není to žádný zaopatřovací ústav. Nechybí tu chuť, zápal, nadšení pro věc, ale ani vůle podřídit se vizi. Vládnou tu nadstandardně dobré mezilidské vztahy. Je to místo, kde lidé ještě věří, že tvorba je privilegium, ne jenom práce. To je v kamenných divadlech poměrně zřídkavé, a proto tolik cenné. Je to tím, že stále přežívá „tradice Provázku“, že stará garda tento odkaz bedlivě střeží a zasvěcuje do řádu divadla nové členy a přenáší tak na ně i místní étos. Na prvním místě je pokora a loajalita. Kdo jednou projde touto iniciací, nenechá nikdy zvítězit své ego nad pracovitostí a novým a novým hledáním. Tahle atmosféra pak na člověka dýchne z každé inscenace.
Umělecké vedení mění i činohra Národního divadla Brno, nový umělecký šéf Milan Šotek sní o „činoherním divadle, které bude alternativou k alternativnímu divadlu“. Jak v kontextu brněnského divadla Provázek vnímáte? Kde je jeho místo na brněnské divadelní mapě?
Myslím si, že Provázek má již nyní své nezastupitelné místo na divadelní mapě Brna -jakožto přední alternativní divadlo, které se nebojí riskovat a experimentovat. Diváci sem chodí za překvapivým, obrazivým divadlem, které těží z nekonečného množství výrazových prostředků. Za smyslovým zážitkem. Nejen za očekávatelnou zábavou a hlazením po srsti. Nechceme ale přemýšlet jen v kontextu Brna, rádi bychom o něm přemýšleli v kontextu daleko širším – přinejmenším v kontextu střední Evropy.
Jaké spolupracovníky si s sebou na Provázek přivádíte?
Z pražského Švandova divadla přichází dramaturg Martin Sládeček a z Divadla Petra Bezruče Kateřina Menclerová. Od září 2019 přijde z Ostravy herečka Sylvie Krupanská, z Národního divadla Brno herec Dušan Hřebíček a nejmladší generaci posílí Tereza Volánková působící pro změnu v Praze. Těším se na dostředivou práci se souborem plným mnohostranných tvůrčích osobností schopných nových a nových proměn.
První celou sezonou zcela pod vaším vedením je až následující sezona 2019/2020. Můžete už nyní alespoň naznačit, co v ní plánujete?
Především chceme divadlo znovu otevřít. V posledních letech se jevilo jako poněkud uzavřené do sebe. Přivítáme proto hned tři skvělé hostující režiséry. Po dlouhé době se do Brna vrátí Jan Mikulášek, který připraví inscenaci Don Quijote. Na téma snílka a vyděděnce naváže moje autorská inscenace o fenoménu stáří, v níž budeme pracovat například s texty socioložky Jiřiny Šiklové. S
inscenací podle průvodce Kateřiny Šedé Brnox o brněnském Bronxu přijde Jiří Havelka, který podle mě v současnosti dělá ty nejzajímavější inscenace na české scéně. Doufám, že projekt překročí zdi divadla a napadne i veřejný prostor samotného Brna. Na konci sezony přivítáme renomovaného slovenského režiséra Ondreje Spišáka, který se v Brně objeví vůbec poprvé, aby připravil adaptaci knihy Proč se dítě vaří v kaši? o cirkusácké rodině a jejím putování Ceausescuovým Rumunskem.
Sezona bude mít motto 10 000 donkichotů! Tak totiž odpověděl Jiří Mahen – ten ostatně inspiroval i název divadla, když se ho v roce 1920 ptali, co je nejvíc třeba Československu. Budeme hledat, co se můžeme naučit od lidí vyloučených na okraj naší společnosti. Naše chování k těmto sociálním skupinám mluví nejvíc o nás samotných a o tom, jaké dnes ctíme hodnoty.
Jak bude vypadat Provázek za pět let?
Ráda bych, aby byl progresivním, v tom nejlepším smyslu slova angažovaným divadlem se svébytnou, rozpoznatelnou dramaturgií, se silným hereckým souborem a výhledem na spolupráci se zahraničními režiséry.
Zdroj foto: archiv divadla