- Co je hlavním cílem Sensen?
Cílem je měnit pohled na seniory, a ukázat společnosti, že to nejsou jen nabručený báby a dědkové, nebo někdo, kdo potřebuje pomoct, ale jsou to inspirující lidi, kteří toho mají ve svých hlavách hodně a je potřeba to používat. Pořád ale nejsem přesvědčená, že se ve společnosti dostatečně tento pohled na seniory mění. Sami senioři by se měli zajímat o svět kolem sebe, a nenechávat si svoje znalosti a zkušenosti pro sebe, ale předávat je dál. Pomáhat druhým. Dělat to, co je baví. Je to bohužel ale také o zdraví – dokud je člověk zdravý, není starý.
- Kdo tvoří komunitu kolem SenSen?
SenSen je platforma, která nabízí prostor všem, kdo o to stojí. Všimněte si, že vedle vás žijí úžasní lidé, tak je nestrkejte někam do klubu důchodců, ale využijte je, nabídněte jim prostor. Nešlo mi o lidi, o které je třeba pečovat, na to máme sociální systém. Šlo mi o ty, kteří jsou ještě plní síly, a důchodový věk je vyřadí ze společnosti a strčí je do kouta. Jsem často překvapená, když vidím komunitu, kterou se nám podařilo probudit, třeba na Facebooku slyšíme jen pozitivní ohlasy, děláte to dobře, dělejte to dál…
- Jak se mění role seniorů ve společnosti?
Sama jsem v seniorském věku a myslím, že do skupiny senzačních seniorů patřím. Inspiraci ale hledám stále. Mám jasnou poučku, že každý den se pořád něco nového učím. Nedávno jsem byla na obědě s Honzou Kačerem, kterému je třiaosmdesát. Bavili jsme se o tom, jestli jsme si dokázali představit, že budeme takhle staří. No vůbec ne! Lidé jsou v jiné kondici, mají ještě zdravou hlavu, a když mají ještě zdravé nohy a tělo, je to skvělé a je třeba to použít. Řada lidí třeba ve vedení měst a obcí už si to naštěstí uvědomuje. A ozvat se už umí i samotní senioři. Občas se směju, že už nás kluby SenSen, které jsme pomáhali před osmi lety zakládat, už vůbec nepotřebují, že si všechno dohodnou a obstarají samy.
- Jak pomáháte najít si k sobě cestu mladší generaci a generaci jejich prarodičů?
Nám jde hlavně o to propojovat generace skrze vzpomínky, paměti. Máme Národní kroniku, web, kde mohou lidé sdílet svoje vzpomínky, projekt Dopis vnoučeti, ve kterém senioři píšou svým potomkům o tom, co je v životě důležité. Pro moje starší vnoučata, kterým je 21 a 17, je třeba radost, když si sedneme a vyprávím jim jen o tom, co dělali a říkali, když byli malí. Co bylo v obchodech, jak se žilo. Dopisů vnoučeti teď máme zhruba stovku – napsat a poslat nám ho může každý, komu už bylo 60 let. Důležité ale je, že se nám vzkazy daří i doručovat. Na podzim jsme zase měli plnou Knihovnu Václava Havla, kam společně přišli besedovat senioři a studenti dvou pražských gymnázií, podobná setkání pořádáme i v regionech.
- Vybavujete si nějaký příběh seniora, kterému komunita kolem SenSenu zlepšila kvalitu života?
Takové zprávy dostáváme každý den, poděkování za inspiraci, nebo že se nám něco povedlo. Mně by jinak práce nebavila. Mám taky ráda Národní kroniku. Nadchne mě, když se mi ozve ředitel pražského nakladatelství a řekne: „Hele já jsem si přečetl u vás vzpomínku, to bude moje teta, co s ní není rodina 30 let ve styku. Nedali byste mi na ní spojení?“ A my takhle propojíme rodinu, která se pozná podle indicií z jedné vzpomínky. To je úžasné. Spojujeme i ty, kteří se dlouho neviděli, a to je dobře.
Zdroj foto: archiv Michael Kratochvíl